Cesta až na dno

Cesta až na dno
26. listopadu

Počátkem listopadu  jsme se s menšími dětmi z Teplic a z  Ústí vydali do Tisé, abychom   prozkoumali Pepíčkovu cisternu. Že jste o žádné takové dosud neslyšeli? My také ne, tím větší naše zvědavost byla.

Nejprve jsme se seznámili s Pepíčkem. Vypadal hodně smutně, protože ho starší bráchové neměli rádi, žárlili na něho. Pepíček od nich utíkal na starou půdu, kde jednou potkal moudrého starce. Ten mu vyprávěl starodávný příběh z Bible, který se tomu Pepíčkovu velmi podobal.

Poté stařec vzal Pepíčka i děti do tajné místnosti v domě, která byla určena pro zásoby vody. V místnosti děti našly malý poklad – rodinné dědictví. Knoflíky, které se tu dříve vyráběly, ale hlavně radu, která zdejší rodinu v domě provázela. Zněla: „Spoléhejte se na Boha, on vám pomůže“.

Večer se děti seznamovaly s Pepíčkem i mezi sebou navzájem.  Přijely sem z vícero měst, dokonce i z Mostu a z Hrobu, takže o překvapení nebyla nouze.

Druhý den, v sobotu se Pepíček probudil celý zpocený, měl v noci velmi zvláštní sny! V jednom z nich byl on sám jako snop uprostřed pole, kterému se skláněly ostatní snopy. V druhé zase jako slunce, kterému se klaněly hvězdy. Sny si neuměl vysvětlit, ale líbily se mu a tak si spolu s dětmi hrál hru, ve které sbírali slova navazující na rodinné tajemství a zároveň se mu musely klanět, aby neztratili své světlo. Po obědě se Pepíček vypravil na pole za svými bratry, kterým měl donést občerstvení. Děti umyly nádobí a šly po jeho „stopách“.

Cesta vedla nejen po loukách a polích, ale zavedla nás až do místních skal. Zjistili jsme, že Pepíčka bratři uvěznili v jedné skalní cisterně. Nenáviděli ho tak, že přemýšleli o jeho zabití. Nepovedlo se nám Pepíčka osvobodit, ale byli jsme svědkem toho, jak byl nakonec prodán do otroctví. Jeho život a jeho příběh tedy ještě neskončil. Moc se těšíme na jeho pokračovaní. A také na kamarády!

Věrka Gajdůšková